Závěr

Velmi bych chtěla poděkovat všem partnerským školám v České republice zapojených do našeho projektu „Škola škole“. Zvláště bych chtěla poděkovat všem, kteří se ve školách o tento projekt starají, iniciují a pořádají různé akce, aby sehnali finance pro jejich partnerskou školu v Tanzánii. A taky žákům, kteří nejsou lhostejní a myslí i na své vrstevníky v Tanzánii, kteří nemají takové možnosti jako oni . Není to samozřejmost a školy v Tanzánii si jejich pomoci velmi váží. V letošním roce jsme investovali v partnerských školách v Tanzánii celkově 80 481 Kč. Moc děkujeme.

Osobně bych ráda poděkovala Chrisovi za spolupráci a všem doma, kteří mě jakýmkoliv způsobem podpořili.

Příchod nových sirotků a odjezd

V pondělí jsem původně chtěla odjet do Mbey a přenocovat tam před mou cestou do Dar es Salaama, ale s příchodem tří nových sirotků do Mahanga bylo ještě potřeba něco zařídit, tak jsem do Mbey jela jen na otočku a domluvila si, že mi na druhý den autobus do Daru zastaví ráno v Mswiswi (sousední vesnice Mahanga). V Mbey mně učitel z Ilenge předal 3 sirotky z jejich vesnice, o kterých jsem už psala – Dornadii, jejího bratra Adena a Vailet. Každý z nich v ruce nesl jen malou tašku. Bylo mi opravdu velmi líto vidět tyto děti, jak si nesou v jedné malé tašce celý svůj dosavadní život a s důvěrou a vděčností se vydávají na cestu. A to mi pak ještě sestra říkala, že si myslí, že i tyto věci jim nakoupil učitel, který je doprovázel. Je to opravdu velmi dobrý člověk, který měl o ně velkou starost a jen díky němu se vše rychle vyřídilo s jejich přestupem do jiných škol. Dornadie tak může téměř hned začít chodit do vedlejší vesnice na střední školu a menší děti na základní školu v Mahangu. Když jsem jeden večer seděla v kapli a přede mnou seděli sirotci jak kuřátka, přemýšlela jsem o nich a o tom, jak jsou na světě sami. A ten večer bylo čtení z bible z Matoušova evangelia o tom, aby se všichni vyvarovali ublížit těmto maličkým, protože jejich andělé jsou stále v blízkosti Otce. Tak jsem nabyla jistotu, že ten, kdo se o ně stará je samotný Bůh a věřím, že si může použít i nás, celé sdružení Bez mámy i všechny jejich dárce  jako své nástroje.

V Mahangu již všichni vyhlíželi nové kamarády a velmi pěkně je přijali mezi sebe. Vytáhli jsme balón a šli si zakopat. Učitel o Dornadii říkal, že je velmi dobrá ve fotbale. Když jsem to říkala klukům, tak mi Abu tvrdil, že on je určitě lepší. Tak jsme udělali dvě družstva a jedním kapitánem byl Abu a druhým Dornadia. Nakonec vyhrálo družstvo Dornadie J. Ale byl to jen první zápas.

Pak už nastala ta nejsmutnější část - a to loučení. Tento rok se mi opravdu velmi těžko odjíždělo a bylo mi líto, že tam s klukama nemůžu zůstat déle. Sestry mi smažily na cestu „sušenky“ a kluci „křepčili“ (tancovali) a vyváděli spoustu taškařic. Přišla se rozloučit řada známých a posílali dopisy a pozdravy pro všechny přátele z ČR.

Ráno jsem pak musela vyrazit velmi brzy. Motorka pro mě přijela o víc jak hodinu dříve. Když jsem však potřebovala opravdu odjet, nebyla k nalezení J. Nakonec jsem ale vše stihla. Večer jsem pak po celodenní jízdě autobusem dorazila do Daru. Následující den jsem pak s naší kamarádem Danem vyrazila na výlet na motorce. Jeli jsme navštívit několik místních malířů tingatinga v okolí. Taky jsem se zastavili v městečku Bagamoyo, kde v minulosti býval trh s otroky. Večer jsme poseděli s krajany v hospůdce u Tanzánského piva. Pak už mě opravdu jen čekala dlouhá cesta domů. Tentokrát se mnou dorazily i všechny moje zavazadla J.

Poslední dny

Na konci pobytu jsem se již nedostala na internet, takže mě při psaní závěru blogu již nehřeje africké slunce, ale doma teplo kamen J.  Poslední pátek jsem dopoledne strávila s dětma ve školce. Po té jsem ještě objela na kole školy v Simike a Mahangu, rozloučila se a podívala se, jak pokračují práce na zastřešení školky. V sobotu jsme pak po práci na poli hráli s klukama různé hry, učili se, dováděli…. Po vydatných deštích už nebyla ani památka. Naopak přišlo pěkné vedro a sucho a problémy s vodou. Některé světlé oblečení, které jsem si potřebovala vyprat, získalo po praní hnědý nádech, protože byla k dosažení pouze pořádně hnědá voda.

Na neděli jsme pak naplánovali výlet do nedalekého městečka Igurusi. Tam nás  po mši (která tentokrát trvala 3 hodiny, protože byl svátek) pozval k sobě domů na televizi jeden náš známý člověk. Tak jsme nakoupili sodu a usadili se u něj na zem před televizi. Ač se na to kluci velmi těšili, ti nejmenší brzy usnuli. A není se čemu divit. Každý den chodí ještě za šera pěšky docela dlouhou cestu do školy, v polední přestávce se vrací na oběd a znovu jdou do školy, ze které se vrací kolem čtvrté hodiny. A pak jdou většinou pracovat na pole, perou si oblečení a mají různé povinnosti v domácnosti. Na společné hry a učení nám pak zbývá večer. Kluci jsou oproti dětem u nás velmi samostatní a soběstační.

Kdo četl v blogu o mém strachu z pavouků, tak pochopí, že jsem na této návštěvě prožila „horkou“ chvilku. Něco mi spadlo na hlavu a když jsem to setřásla na zem, zjistila jsem, že to byl několikacentimetrový pavouk! Tak jsem ho jen taškou odšoupla dál. Sice jsem nekřičela, ale ještě teď mi vzpomínka na to je velmi nepříjemná. Cestu do Igurusi jsme kombinovali pěšky, jízdou  v dala dala (místní minibus) a nazpět  nakonec i na motorce, protože kluci byli velmi unavení a chtěli jsme toho ještě hodně stihnout. Tak jsem vyzkoušela, že na motorce se dá jet i ve čtyřech J. V Mahangu jsme pak společně vařili pudink a den jsme zakončili různými hrami.

Galula podruhé

Ve středu jsme se brzy  ráno vydali znovu  na cestu do Galuly. Opravdu nechápu, jak jsme mohli  v minulém roce tuto cestu absolvovat ve třech na jedné motorce. Ano škola v Galule nás nezklamala – za peníze z jejich partnerské školy nachali pro školku vyrobit 25 nových lavic a 10 starých nechali opravit a upravit velikost. Každá lavice je pro dvě děti. Měli již také hotovou vnítřní i vnější omítku a právě malovali. Školka má nyní 61 dětí a hned po vymalování a natření tabule se může hned používat. Je to nyní jejich nejpěknější třída. Velmi rádi jsme dětem ze školky předali dárky z jejich partnerské školy z Dubňan. Ušili pro ně látkové obaly na nafukovací balónky, aby jim déle vydržely. Můžu dosvědčit, že vydrží opravdu déle – za tu dobu, co jsme tam byli, praskly jen 3 J, a to je děti opravdu nešetřily. Poslali jim však dostatečnou zásobu náhradních. Tento dárek způsobil opravdu velkou radost. I této škole jsme věnovali fotbalový míč, za který byli velmi vděční.

Cestou z Galuly projíždíme oblastí, kde se pěstuje mango. Tak jsem cestou zpětkoupila plnou tašku manga asi za 13Kč pro kluky do Mahanga.

Tímto dnem rozpouštíme v Tanzánii zimní bezmámovský tým. Chris zítra odjíždí do Čech. Já tady ještě pár dní zůstanu. Sice do ČR přiletíme ve stejný den, ale Chris musí ještě absolvovat „malou“ zajížďku do Etiopie pro vízum. Tak mu přeju šťastnou cestu J.

Ilenge a Kisa podruhé

V úterý nás čekala znovu cesta do školy v Ilenge. Byli jsme prohlédnout a nafotit jak pokračuje práce, na které jsme se domluvili. Tato škola nás zase nezklamala. Měli hotovou podlahu a vnitřní omítky a dokončovali omítky vnější. Tak budou moci třídu hned používat. Z každé třídy jsme odměnili 3 nejlepší žáky malou pozorností a škole jsme věnovali fotbalový míč. Takže následovalo hravé dopoledne. Kluci hráli fotbal, děvčata netbol a ti, kteří nepovzbuzovali hráli kuličky apod. Docela mě pobavila oprava jedné fotbalové branky těsně před utkáním, tak přikládám fotku. Protože fotbal hráli sedmáci proti šesťákům, bála jsem se, že to nebude spravedlivé, že ti menší jsou slabší. Moje obavy byly zbytečné – mladší se předvedli jako mrštnější a, i když utkání skončilo nerozhodně, šesťáci byli rozhodně lepší.  Zajímavý byl rozdíl oproti Mahangu v hřišti – v Mahangu se za každým hráčem pořádně prášilo a tady hráli v docela vysoké trávě. V netbolu byl oproti Mahangu znatelný rozdíl v úrovni. Tady měla hra opravdu spád.

Pak nás čekala návštěva sirotků, pro které nás škola požádala o pomoc. Na jejich návštěvu s náma jela i sestra Epifania. Jedním z nich je dívka Donaldia, které je 15 let. Žije se svýma dvěma sourozenci, o které se stará  - bratrem, který je v 7. třídě a sestrou, která je v 5.třídě. Spolu s ní tam byla sousedka. Donaldia je vynikající hráčka netbolu a mohla by hrát i v národním družstvu, ale jako sirotek nemá šanci. Měla by nyní chodit na střední školu, ale nemá kdo zaplatil školné. O jejich otci nikdo nic neví. Dříve žili s matkou, ale ta ochrnula na půlku těla a žije jinde a nemůže se o ně starat. Domluvilo se, že by se Donaldia mohla přestěhovat do centra do Mahanga spolu se sestrou. Učitel ze školy v Ilenge se bude snažit zařídit nástup na střední školu v Mswiswi. U mladší sestry přestup na jinou školu nebude problém, ale u bratra to nepůjde, protože je v sedmém ročníku a už je zaregistrován pro závěrečné zkoušky. Musí tedy tady dokončit tento školní rok základní školu. Další dívkou byla Violet, která chodí do 5.třídy. Rodiče jí zemřeli. Nyní žije u svých prarodičů, ale ti se už nezvládají o ni postarat. Když vidím děti, které jsou už tak brzy sami,bez někoho blízkého, uvědomuji si, jak potřebují zakusit, že jsou někde vítáni a přijímáni.

Bohužel jsme nemohli v pondělí jet na schůzku do školy v Kise, protože jsme schůzovali v Utengule. Domluvili jsme se tedy, že vše potřebné vyřešíme na dálku. Mají pro nás dopis. V tomto roce není možné školu v Kise podpořit, ale naši pomoc budou v budoucnu jistě potřebovat. S partnerskou školou z Ratíškovic jsme se dohodli, že peníze uschováme pro příští rok.

Ještě nás čekala návštěva základní školy v Majombo, která nás - stejně jako škola v Utengule - požádala, zda bychom pro ně mohli najít partnerskou školu v České republice. Je to docela blízko školy v Ilenge a Kise. Je to oblast, kde se pěstují banány, čaj, ananas. Krajina je opravdu nádherná. Je zajímavé, jak jsou zde úplně jiné podmínky než v Mahangu. Školu jsme nafotili, vše potřebné zjistili,ale ani tady jsme nic nemohli slíbit.

Události z Mahanga

Opět mám zprávy o naší známé Elise z Mahanga. Tentokrát ale ne dobré. Postihlo ji další neštěstí. Jeden večer jí začala hořet střecha. Naštěstí jsou zde v poslední době silné deště, takže střecha byla navlhlá a s pomocí sousedůse ji podařilo uhasit. Už během následujícího dne jí vesničané pomohli domek znovu zastřešit.

 Centrum pro sirotky: Pomalu se seznamuji s novými kluky. Spolu s nima tady bydlí patron Josef a myslím, že je jim dobrým vzorem. Jako kuchařka je tady starší paní Veronika, která vypadá velmi dobrosrdečně a chová se jako jejich babička. Když jsem donesla omalovánky, tak nejen kluci, ale i Josef a babička Veronika dlouhou dobu seděli a společně vymalovávali. Jinak kluci jsou vděční za každou chvíli, kdy se jim věnuju a něco společně děláme – čteme, počítáme, hrajeme si...Bohužel je toho tento rok hodně a jsem pořád jednou nohou někde na cestě.

Velkou událostí pro Mahango byla návštěva biskupa. Díky tomu se do Mahanga sjelo spousta lidí i z okolí a v kostele bylo plno. Babu prohlásil o jednom našem sirotkovi  Jamesovi, že mu říká biskup, protože dobře čte. Taks i ho biskup hned vyzkoučel, jestl by mu takový úřad slušel. Já jsem díky této návštěvě byla ušetřena proslovu před ostatními, ale jen do další neděle J.

Další téma: pavouci. V minulém roce se zabíjení pavouků neosvědčilo, protože se objevovali stále noví. Proto se tento rok snažím pavouky ignorovat. Kdo mě zná, ví, že je to pro mě opravdu těžké. Jednoho velkého jsme se pokusila „zmrazit“ českým repelentem. Zřejmě úspěšně, protože neopouští své místo J.

Popis jednoho dne: Pondělí bylo docela rušné a dlouhé. Dopoledne se konala schůze v Utengule. Šlo o „okrskovou“ schůzi všech obecních rad s vedoucím tohoto okrsku. Zahrnuje to několik vesnic z okolí včetně Mahanga a Simike. Tato schůze se koná jednou za 3 měsíce. Protože jsme řešili v Simike problémy ve spolupráci školy a vesnice, byli jsme na tuto schůzi pozváni. Opět jsme spolu s Chrisem a sestrou Epifanií představovali  sdružení Bez mámy a jeho působení. Tady jsme strávili celé dopoledne.

Na schůzi byl i ředitel místní základní školy, který nás oslovil, zda bychom i pro jejich školu mohli najít partnerskou školu v České republice. Takže naše další esta vedla do školy v Utengule, abychom si ji prohlédli, nafotili a zjistili jejich největší potřeby. Pomoc jsme však slíbit nemohli. Ředitel nás ujistil, že se bude každé ráno modlit, abychom pro ně partnerskou školu našli J. Pak nás pozval na oběd do místní „restaurace“. Myslím, že by se tady řada lidí od nás nenajedla, ale nám chutnalo.

Další zastávkou byla škola v Simike, kde se domlouváme na pokračování projektu v příštím roce, a škola v Mahangu, kde jsme nafotili, jak pokračují práce na zastřešení školy a dolaďovali finance.

Tento den mě čekalo také malé překvapení. Šla jsem do sousedního Mswiswi nabít mobil a baterku do foťáku a když jsem chtěla platit, tak mi místní „nabíječ“ odvětil, že nic nechce, protože Chris je jeho přítel. A na cestě do Mahanga mi zastavila motorka a v Mahangu, když jsem chtěla platit, tak mi řidič odpověděl stejně, že mé peníze nechce a ať mi Bůh žehná. Sestry tomu nechtěly věřit, protože běloch je přece ten, který má peníze...

Před setměním jsem ještě stihla jít s klukama na pole. Hned na začátku rýžového pole jsem utopila své žabky. Když jsem to pak psala domů, tak mi odpověděli, že aspoň budu nosit pořádné boty. Nevěděli, že jsem se pak naopak brodila v poli naboso. Společně s klukama na poli pracuje i jejich patron Josef a sestry, což je moc fajn. Kluci se u práce docela dobře baví a to i zpěvem a „křepčením“(jinak ten jejich tanec nemůžu nazvat). Domů jsme se pak vraceli za tmy zastříkaní až za ušima. Nu a večer se pak kluci pustili do psaní dopisů pro jejich sponzory. Byla to docela fuška. U některých nových kluků v sirotčinci je vidět, že budou potřebovat s přípravou do školy pomáhat, protože nezvládají  učivo odpovídající jejich věku. Z dopisů mě docela pobavilo, že někteří psali, že se rádi dívají na televizi. To ale nevypadá jako u nás, protože tady ani není zavedená elektrika. Televizi tak můžou příležitostně zahlédnout v některé vedelejší vesnici.

Fotbalové utkání Mahango – Simike

V pátek proběhlo tradiční utkání v netbolu (něco jako dívčí košíková) a ve fotbalu mezi školou z Mahanga a ze Simike. Chtěli jsme toto utkání uskutečnit v Simike, kde jim partnerská škola z Újezdce před dvěma lety zaplatila branky na fotbal a sloupky na netbol, ale bohužel to v období dešťů není možné. Takže jsme byli opět v Mahangu, kde stačí motykou vyrýt čáry a ohraničit tak hrací plochu. Po zkušenostech z minulého roku, kdy se hřiště začalo chystat asi 2 hodiny po plánovaném začátku, jsem tentokrát přišla o půl hodiny později. Jaké bylo mé překvapení, že vše je nachystané a čeká se na mě! Ale než se začalo, zase nějaká půlhodinka utekla J. Ještě se moc neumím tím africkým časem řídit.

V netbole mělo jasnou převahu Simike. Zápas skončil 10:2. Naopak ve fotbale byl brankář Mahnga téměř bez práce a Mahango zaslouženě vyhrálo 2:0. Protože vítěz dostává míč, byli nakonec všichni spokojení – 1 míč dostalo Simike a 1 míč Mahango. Radost z nich byla opravdu veliká. Fanoušci opět nezklamali. Měli v zásobě spoustu pokřiků i pohybových kreací. Učitelé si tuto akci velmi pochvalovali jako dobrou příležitost pro setkání žáků i učitelů. Už se těší na příští rok.